NE všecko jsou problémy
4. 11. 2008
"Počkej a to tu jako budeme do vánoc?!"
"Ne zlatíčko, přes vánoce" řekl Tomáš nevzrušeně.
"Ale... vždyt! no, bezva!!! " vyjekla sem naštvaně a zabouchla za sebou dveře. To sou totální pitomci... Jak chtějí organizovat vánoce pro 200 lidí?! Tak teď sem si vážně připadala, jako na jiný planetě a kdoví jaké překvapení přinesou ti pitomci ze Vsetína.
"počkej, ber to z té lepší stránky! Aspon bude sranda!"
"JO JASNĚ! Hlavně když se podívám na tem tvůj směšný výtlem! O tohle nestojim jasný! " Vyjela sem na něho, až sem se sama podivila co to vlastně s té pusy vypouštim.
"Jestli chceš mít schválně špatnou náladu je to tvoje věc" Pokrčil rameny Tomáš.
"Víš co, NECH MĚ!" řekla jsem ostře, možná až příliš. Ale aspon konečně vypad.
Hm... možná sem to kapku přehnala... asi bych se mu měla omluvit.... přemýšlela jsem v duchu. Listopad, Prosinec, Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen.... Sakrááá já to nepřežiju! Nadávala sem. V duchu.
"Hele Peťo, to tu chceš takhle trucovat pořád?"
"Ne" Odpověděla jsem stroze.
"Jak se daří Michalovi?" Zeptala sem poněkud nevině, ale na tváři mi pocukávala jízlivý úšklebek.
"De to" řekla s kamenou tváří.
"A Markovi?"Zeptala sem se znovu a viděla, jak zbledla. Já vím byla sem hnusná. A hodně moc a možná, nejspíš za to ani nemohla, ale to mi bylo jedno.
"Co to do tebe vjelo! Já se ti snažim akorát pomoct!" Ha ha ha. Vážně? Tak potom jsem já Svatý Petr.
"Víš co, nech mě. Já sem tě o pomoc nežádala!" Odpověděla jsem ledově. A najednou, jako by všecko zkaměnělo a bylo ticho... No dobře ne zas až tak, ale bylo ticho. Jako by i ptáci přestali zpívat a děcka řvát. Mohlo to být... znamení? (Ale na ty já nevěřim.) Protože se událo, několik věcí najednou. Peťa spadla s okna, Michal ji chytil, Jana zdrhala (a to doslova) a v tom samém momentě, zaskřípěly brzdy autobusu ze Vsetína. A o vtřeřinku později vykoukl Tomáš z okna a strašně nahlas zařval: " Už sou tady! Vsetínáci už jsou tady!" a jak jsme se na něho podívala a on se na mě pohodově zazubil, spadly ze mě všecky starosti. Nemyslím to tak, že bych do něho byla zamilovaná, ale on má takovou zvláštní krásnou vlastnost, dělat lidi phoodvější a šťastnější. Možná proto, že i on sám, je takový vychlamaný flegmoš.
A tak jsem se jenom pohodově koukala, na ty děcka co vystupovaly z autobusu. zvlášt upoutal mou pozornost jeden kluk, co začala řvát :" Jooooo! Už jsme tady!!!!!! Hobluuuuuuj!!" Což se docela hodí ke klukovi, co má na sobě triko z Children Of Bodom.
(Měla jsem Toma vážně moc ráda. On znal odpovědi snad na každou otázku a hravě se vyrovnal každé situaci ač se zdála sebebeznadějnější, on ji dokázal zvládnout svým elánem a pozitivní energii, kterou vléval i do ostatních. To je jen taková malá vložka)
"Ne zlatíčko, přes vánoce" řekl Tomáš nevzrušeně.
"Ale... vždyt! no, bezva!!! " vyjekla sem naštvaně a zabouchla za sebou dveře. To sou totální pitomci... Jak chtějí organizovat vánoce pro 200 lidí?! Tak teď sem si vážně připadala, jako na jiný planetě a kdoví jaké překvapení přinesou ti pitomci ze Vsetína.
"počkej, ber to z té lepší stránky! Aspon bude sranda!"
"JO JASNĚ! Hlavně když se podívám na tem tvůj směšný výtlem! O tohle nestojim jasný! " Vyjela sem na něho, až sem se sama podivila co to vlastně s té pusy vypouštim.
"Jestli chceš mít schválně špatnou náladu je to tvoje věc" Pokrčil rameny Tomáš.
"Víš co, NECH MĚ!" řekla jsem ostře, možná až příliš. Ale aspon konečně vypad.
Hm... možná sem to kapku přehnala... asi bych se mu měla omluvit.... přemýšlela jsem v duchu. Listopad, Prosinec, Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen.... Sakrááá já to nepřežiju! Nadávala sem. V duchu.
"Hele Peťo, to tu chceš takhle trucovat pořád?"
"Ne" Odpověděla jsem stroze.
"Jak se daří Michalovi?" Zeptala sem poněkud nevině, ale na tváři mi pocukávala jízlivý úšklebek.
"De to" řekla s kamenou tváří.
"A Markovi?"Zeptala sem se znovu a viděla, jak zbledla. Já vím byla sem hnusná. A hodně moc a možná, nejspíš za to ani nemohla, ale to mi bylo jedno.
"Co to do tebe vjelo! Já se ti snažim akorát pomoct!" Ha ha ha. Vážně? Tak potom jsem já Svatý Petr.
"Víš co, nech mě. Já sem tě o pomoc nežádala!" Odpověděla jsem ledově. A najednou, jako by všecko zkaměnělo a bylo ticho... No dobře ne zas až tak, ale bylo ticho. Jako by i ptáci přestali zpívat a děcka řvát. Mohlo to být... znamení? (Ale na ty já nevěřim.) Protože se událo, několik věcí najednou. Peťa spadla s okna, Michal ji chytil, Jana zdrhala (a to doslova) a v tom samém momentě, zaskřípěly brzdy autobusu ze Vsetína. A o vtřeřinku později vykoukl Tomáš z okna a strašně nahlas zařval: " Už sou tady! Vsetínáci už jsou tady!" a jak jsme se na něho podívala a on se na mě pohodově zazubil, spadly ze mě všecky starosti. Nemyslím to tak, že bych do něho byla zamilovaná, ale on má takovou zvláštní krásnou vlastnost, dělat lidi phoodvější a šťastnější. Možná proto, že i on sám, je takový vychlamaný flegmoš.
A tak jsem se jenom pohodově koukala, na ty děcka co vystupovaly z autobusu. zvlášt upoutal mou pozornost jeden kluk, co začala řvát :" Jooooo! Už jsme tady!!!!!! Hobluuuuuuj!!" Což se docela hodí ke klukovi, co má na sobě triko z Children Of Bodom.
(Měla jsem Toma vážně moc ráda. On znal odpovědi snad na každou otázku a hravě se vyrovnal každé situaci ač se zdála sebebeznadějnější, on ji dokázal zvládnout svým elánem a pozitivní energii, kterou vléval i do ostatních. To je jen taková malá vložka)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář