Slohová práce na téma, jak jsem utekla městskému ruchu a civilizaci
2. 11. 2008
To jsme se tak s kamarádkou zase jednou nudily, tak jsme se rozhodly, že pojedem na jejich chalupu na Šumavě. Řekly jsme o tom ještě Lence a Jiřce, ale Lenka nemohla, kvůli strachu své mamky o ní, ale Jiřka nakonec jela.
Přípravy trvaly jen pár dní. Vyprosit klíče, sbalit si, vyprosit od rodičů svolení... a jelo se!
Skoro jsem tomu nemohla uvěřit, když jsem spolu s mými nejlepšími kamarádkami nastupovala do vlaku mířícího na Šumavu - tříhodinovou cestu.
"Uteklo to celkem rychle, že jo?" říkala Markéta, když jsme konečně vystopily, a rozhlížely se po okolní krásné krajině.
" To jo, a kde teda máto tu chatu? " Zeptala jsem se, protože celá oblast vypadala docela neprostupně. A měla jsem pravdu.
" Tak pojdte za mnou!" Příkazála a nám nezbylo nic jiného, než jí následovat. A jak jsme šly, tak nás křaky, a různé bodláčí a větvičky štípaly do obličeje. Mohly jsme se takhle trmácet snad jen 10 minut, ale mě to připadalo jako celá věčnost.
Nakonec jsme došly k střední celkem velké dvoupatrové chaloupce s oplocenou zakrádkou a 3 krásnými okny.
"Tak tady budeme nasledující týden bydlet!" Zvolala Markéta a já nevěděla, jestli se mám těšit, nebo bědovat, že jsem vůbec jela. Ale jak se ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné.
Nejdřív jsme si vybalily, a pak se porozhlédly po celé chalupě a jejím okolí. Stalá na velkém kopci na kraji hustého lesa a hned vedle ní byly krásné louky a paloučky
Celá chata byla zařízena celkem moderně, ale krb dokazoval, že žádné velké změny se tu od dob Markétiných prarodičů nekonaly.
Za chvilku se setmělo, a tak jsme si šly připravit spacáky a postele přisunout vedle sebe. Po zralé úvaze a štěkání několika protivných vzteklých psů, jsme se přece jenom přemístily do ložnice ve druhém patře, které také obsahovalo koupelnu se záchodem.
Přípravy trvaly jen pár dní. Vyprosit klíče, sbalit si, vyprosit od rodičů svolení... a jelo se!
Skoro jsem tomu nemohla uvěřit, když jsem spolu s mými nejlepšími kamarádkami nastupovala do vlaku mířícího na Šumavu - tříhodinovou cestu.
"Uteklo to celkem rychle, že jo?" říkala Markéta, když jsme konečně vystopily, a rozhlížely se po okolní krásné krajině.
" To jo, a kde teda máto tu chatu? " Zeptala jsem se, protože celá oblast vypadala docela neprostupně. A měla jsem pravdu.
" Tak pojdte za mnou!" Příkazála a nám nezbylo nic jiného, než jí následovat. A jak jsme šly, tak nás křaky, a různé bodláčí a větvičky štípaly do obličeje. Mohly jsme se takhle trmácet snad jen 10 minut, ale mě to připadalo jako celá věčnost.
Nakonec jsme došly k střední celkem velké dvoupatrové chaloupce s oplocenou zakrádkou a 3 krásnými okny.
"Tak tady budeme nasledující týden bydlet!" Zvolala Markéta a já nevěděla, jestli se mám těšit, nebo bědovat, že jsem vůbec jela. Ale jak se ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné.
Nejdřív jsme si vybalily, a pak se porozhlédly po celé chalupě a jejím okolí. Stalá na velkém kopci na kraji hustého lesa a hned vedle ní byly krásné louky a paloučky
Celá chata byla zařízena celkem moderně, ale krb dokazoval, že žádné velké změny se tu od dob Markétiných prarodičů nekonaly.
Za chvilku se setmělo, a tak jsme si šly připravit spacáky a postele přisunout vedle sebe. Po zralé úvaze a štěkání několika protivných vzteklých psů, jsme se přece jenom přemístily do ložnice ve druhém patře, které také obsahovalo koupelnu se záchodem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář